Lov na medvědy (aneb Pražák opět v přírodě)

Medvědí mláďata

Zvěsti o naší výpravě na Karlštejn ještě nestačily pořádně vychladnout a naše touha po dobrodružství nás opět zavedla do divočiny.

Rozhodli jsme se, že tentokrát navštívíme medvědy v Berouně.

Je to tak, archaická technologie stále dominuje. Někdy.

A aby to nebylo tak snadné, připravil jsem si několik skvělých zpestření celého výletu. Například jsem si vzal kompas místo navigace. Mému úsilí navzdory ovšem všechno probíhalo podle plánu.

Všichni jsme přišli včas. Neujel nám autobus. Dokonce jsme dokázali vystoupit na správné zastávce. Zjistil jsem, že pomocí kompasu dokážu určit nejvhodnější cestu lépe než s mobilem.

Nechápal jsem to. Na výlety se přece jezdí, protože všichni doufáme, že se nám podaří zažít nějaké nečekané dobrodružství. Zabloudit, utopit se, nebo alespoň spadnout ze skály.

Místo toho jsme šli spořádaně po polní cestě a zapáleně diskutovali o českém politickém systému, finančních podmínkách pro drobné podnikatele, náboženství nebo uprchlické krizi.

Prostě o tématech, která se v běžném životě probírají maximálně v kavárnách nebo Poslanecké sněmovně.

Tento článek je součástí série 'Pražák v přírodě', ve které názorně líčím, kde není můj domov. 

Pro zjednodušení přikládám mapku. (domov je vyznačen zeleně, divočina červeně)  

Můj důvtipný plán, jak se ztratit (pokusil jsem se na turistické křižovatce nenápadně odbočit špatným směrem) byl nešťastnou náhodou odhalen.

O zábavnou historku z vesnické krčmy jsme přišli, když jsme uviděli jídelní lístek a zděsili se, že jsou ceny dvakrát vyšší než v Praze.

Abych byl stručnější – ušli jsme asi osm kilometrů a vůbec nic neuvěřitelného se za tu dobu nestalo.

Jako spořádaní turisté jsme si prohlídli náměstí v Berouně. Shodli jsme se, že bychom tu dokázali bydlet. A vybrali jsem si restauraci pro náš pozdní oběd.

Obsluha byla prvotřídní, nikdo na nikoho nekřičel, všechno probíhalo civilizovaně. Dokonce i má neobvyklá prosba o jablečný koláček byla nakonec vyřešena k všeobecné spokojenosti.

Protože se pro mě malý jablečný koláček za deset korun stal nejvíce pamětihodnou částí výletu, podíváme se na komplikace s ním spojené podrobněji. :)

V jídelním lístku byl jablečný koláček uveden nenápadně, velice malým písmem. To mě zaujalo. Rozhodl jsem se tedy, že jej musím vyzkoušet.

Číšník mé přání zpočátku nechápal. "Jablečný koláček?" ujistil se nejméně třikrát. "Ano," trpělivě jsem mu odpovídal, "máte ho napsaný tady dole jako specialitu podniku."

Pečlivě prostudoval jídelní lístek, sekci dezerty. "Máte pravdu, opravdu to tu je napsané," podivil se znovu. "Tak já se teda zeptám kuchaře."

Ilustrační obrázek českého jablečného koláčku,

hlavního hrdiny mnoha hlubokomyslných úvah.

Následujících deset minut jsme o této neobvyklé reakci diskutovali. Jestli je koláček opravdu natolik nepopulární volbou, že si jej nikdo nedává. Kde ho restaurace sežene. Bude koláček pouze kvůli mému rozmaru péct, staví se pro něj v blízké pekárně nebo mají ve sklepě schovanou krabici s dezerty, o které neví ani číšníci?

Pravdu se asi nikdy nedozvíme, každopádně byl velmi dobrý. Ostatní ovšem mojí chuť na sladké příliš neocenili – foukalo a cukr, kterým byl koláček štědře posypán, byl značně otravný. Navíc si počínal značně zlomyslně. Ušpinil velmi důsledně všechny s výjimkou majitele koláčku.

Po vydatném obědě jsme začali šplhat k medvědáriu na Medvědí kopec (místní preferují název Městská hora, pro nás Pražáky je to Medvědí kopec). V Berouně totiž našli útočiště medvědi Vojta, Kuba a Matěj z oblíbené české pohádky (Večerníčku).

Medvědárium (fotografie prague-stay)

Nejoblíbenější atrakcí vždycky bylo jejich krmení. Jako medvíďata byli Kuba s Matějem mnohem hravější, dnes už spíše majestátně polehávají u bazénku a vstávají pouze kvůli potravě.

Poslední zastávkou výletu se stala blízká rozhledna. Nádherná betonová konstrukce, ze které byl skvělý výhled do okolní krajiny. Ale protože z rozhledny nikdo nespadl, není nutné ji popisovat podrobněji.

Cestu zpět do Prahy nám zpříjemnila porucha autobusu. Konkrétně se rozbil automat na jízdenky, takže jsme všichni jeli zadarmo.

Tento výlet mě naučil důležitou lekci. Když jde všechno podle plánu, není to taková zábava. Mohu porovnávat: Výlet do Berouna probíhal bez sebemenších komplikací, naopak při výpravě na Karlštejn nevyšlo skoro nic.

Druhá situace je mnohem zábavnější. Je dobře, že se nám občas něco nepovede. V opačném případě by sice život byl jednodušší, ale také mnohonásobně nudnější. :)

Jan Martinek