Že jsou naše země příliš podobné, na to, aby nás něčím překvapili? I přesto se dá zažít spousty „kulturních šoků“ u našich východních sousedů. A právě tím se budeme zabývat v našem krátkém seriálu. Budeme zpovídat německé lidi, co někdy navštívili Česko, co pro ně byl největší šok, co nečekali, co je překvapilo, zaskočilo… A to jak v dobách moderních, tak i vzpomínky z doby dávno minulé.
Josef
Narodil
jsem se v roce 1951, a o politiku jsem se zajímal vlastně odjakživa, dokonce
jsem se v ní i aktivně angažoval. Už když jsem studoval na gymnáziu, orientoval
jsem spíše levicově, a proto jsem ve zprávách (tehdy jako sedmnáctiletý kluk)
napjatě sledoval vpád vojska Varšavské smlouvy, a taky sebeupálení Jana
Palacha. Dubček byl pro nás mladé lidi, ctící podobné hodnoty, jako já, obrovským vzorem. Železná opona byla
denní realitou až do roku 1989, když tu se pro mě, tehdy téměř čtyřicetiletého
muže, východ najednou zcela otevřel. Jako přesvědčený Evropan jsem byl vždycky
toho názoru, že východní země patří k Evropě. V roce 1990 jsem jel s kolegy do
Prahy na služební cestu. Zde mou pozornost upoutalo především to, že téměř
všechny ulice byly šedivé. Již na první pohled bylo zřejmé, že silnice
jsou velmi rozbité. Fasády popraskané. Praha byla jednotvárné město bez barev,
ale,
k mému obrovskému úžasu, byly základy domů očividně neporušené a dokonce velice stabilní. Lidé byli přátelští, ale trošku odměření, řekl bych téměř ostýchaví. Neměl jsem v Česku žádné rodinné či kamarádské vazby, ale zajímám se o historii, a proto vím, jak úzce byly naše země po celá staletí propojeny - teď mám na mysli především Bavorsko a Čechy. Na přelomu tisíciletí jsem se rozhodl, že se naučím česky, a tak jsem se přihlásil do jazykového kurzu na večerní univerzitě. Bohužel to šlo obtížněji, než jsem čekal, jelikož jsem neměl dostatek času. Poté jsem byl v Česku ještě mnohokrát, nejčastěji v rámci služebních cest, například v lázních, v Českém Krumlově, a ještě na dalších místech.
Asi před 13
lety byl v Řeznu založen Česko-německý štamtiš, jehož jsem od té doby členem.
Také se snažím podporovat jeho veškeré aktivity, protože jsem toho názoru, že
porozumění mezi národy funguje nejlépe, když se lidé setkávají a povídaji si. A
toto porozumění mi leží na srdci jíž řadu let. Naše Evropa je naše jediná šance
a především malé země, se svými kulturami a jazyky, jsou extrémě důležité.
V důchodu jsem
začal studovat na univerzitě v Řezně. Nejprve antická studia a kurzy češtiny, a
nyní bakalářské studium české filologie. Jsem opravdu regulérně přihlášený
student, a ne jen příležitostný zvědavec
v poslouchárně. Také na univerzitě se i nadále pokouším rozvinout myšlenku
mezinárodního porozumění, a snažím se navazovat kontakty s češkami a čechy,
kteří zde studují. Každých 6 - 8 týdnů navštěvuji Plzeň. Za tu dobu znám toto
město již velice dobře. V Plzni se pokouším mluvit především česky, abych
nadále zlepšoval mé jazykové znalosti. Nikdy
jsem neměl předsudky. Právě naopak bych řekl, že čím častěji do Česka jezdím,
tím více tuto zemi i lidi miluji.
Josefa vyzpovídala: Sandra Bösel
text z německého originálu přeložila: Hedvika Dobrozemská
Žádné komentáře:
Okomentovat