První dějství (příběh o strastiplné pouti)
(auf Deutsch: hier)
Bylo nebylo, několik Pražáků si jednoho pěkného prázdninového dne usmyslelo, že podniknou celodenní výlet. A tak hledali, kam by se vydali, a rozhodli se pro hrad Karlštejn. Původní plán byl – všichni pojedeme vlakem v devět ze Smíchova.
Ale jak se říká, ‘člověk míní, život mění‘.
Nakonec jsme se na Smíchově setkali pouze tři (mělo nás být nejméně deset). To nás nezastaví, rozhodli jsme se. Celou cestu vlakem jsme strávili telefonováním a dozvěděli jsme se, že přibližně:
- 4 účastníci nečekaně onemocněli (dvě zlomené* nohy, jeden zánět spojivek, jedno nachlazení)
- 3 účastníci zaspali
Během několika dalších hovorů jsme tedy domluvili, že naše skupina přijede na Karlštejn první a podnikne čtyřicetiminutový výlet do Srbska, kam druhá skupina dorazí autem. Zde se setkáme, naobědváme a půjdeme společně na Karlštejn.
Po příjezdu na malebné karlštejnské nádraží jsme sebejistě vytáhli Google navigaci. “Přece nepůjdeme normálně po asfaltce, to by byl pěkný výlet,“ říkáme si. A odbočujeme na první křižovatce do tajuplných lesů Českého ráje. Již po několika stovkách metrů je naše touha po dobrodružství odměněna nalezením prvního posedu.
“To je přesvědčivý důkaz, že jdeme správně,“ rozhodnu se motivovat ostatní dobrodruhy: “Prostě půjdeme dál touhle cestičkou a někam dojdeme.“ Zbytek mé skupinky ale optimismus nesdílí. “Hele, podle navigace jdeme na opačnou stranu, než bychom měli jít,“ odváží se poznamenat. Raději se také podívám do své mapy. Aha, očividně mají pravdu. Ale přece se nebudeme vracet.
“Mám nápad, vezmeme to zkratkou,“ zavelím a jako první se vydávám do hustého roští. Nedovolím ostatním, aby měli čas pochybovat. Poněkud nesměle se tedy vydávají za mnou. “Konečně zažíváme dobrodružství! Jdeme neobydlenou krajinou, vidíme to, co zatím viděl málokdo,“ pokračuji ve svých motivačních proslovech.
Mrazivé ticho je mi odpovědí. Pobaveně se na ostatní usměju a prohlásím moudrou větu: “Každá cesta přece vede do nějakého cíle, ne?“ No, východním moudrost nejspíš není vhodná pro každou příležitost.
Naštěstí se mi podařilo objevit nenápadnou polní cestičku, která nás dovedla – a to mi nebudete věřit – k posedu na kolečkách. Tento zázrak moderní myslivecké techniky majestátně stál uprostřed pole.
Neodolal jsem a vylezl jsem nahoru.
Měl jsem krásný výhled do okolní krajiny, uviděl jsem dokonce i dvě srny. A konečně jsme spatřili i náš cíl, malebnou vesničku Srbsko. Tento pohled zlepšil náladu ostatních účastníků a s úsměvem jsme se vydali na poslední etapu naší pouti. Dokonce jsme si udělali i zacházku do blízkého lomu.
Když jsme dorazili do Srbska, koupili jsme si nanuky a rozhodli jsme se pro krátký odpočinek, uvědomili jsme si, že všichni máme několik nepřijatých hovorů. Aha, my jsme se tady měli setkat s druhou skupinou, že? Asi před sedmdesáti minutami.
Vidíme před sebou malou restauraci U Lva, takže jim voláme, že tam na ně počkáme.
“My tu sedíme už alespoň hodinu,“ sdělí nám poděkud naštvaně. No dobrá, někdy se trošku nezadaří.
Druhé dějství (lekce staročeského stolování)
Restaurace a penzion U Lva je typická česká vesnická hospůdka. Výběr jídel je značně omezený, ale je zde snadné koupit libovolný alkoholický nápoj (za překvapivě nízké ceny), a pochopitelně, nesnáší zde namyšlené Pražáky.
A namyšlené Pražáky s nanukem v ruce obzvláště.
Stačí třísekundový pohled paní hospodské na moje Cornetto a je mi jasné, že budeme obslouženi tak pomalu a neochotně, jak jen bude možné.
Zbylí členové naší skupinky ovšem empatií příliš neoplývají a již během objednávky naprosto nemístně provokují. Marku, vždyť tam mají asi šest jídel? Proč si vybíráš pět minut? Poslední naději na dobré obsloužení pohřbila Tomova otázka: “A ty borůvkové knedlíky… Tam jsou fakt borůvky?“
Ostatní účastníci se ovšem také vyznamenali, objednávky nejlevnějšího jídla v menu – hranolků, a nejlevnějšího nápoje – malinovky, nejsou ničím, co chce majitelka hospody od cizích, zámožných turistů slyšet.
Vzhledem k podobě naší objednávky se ani nedivím, že musíme čekat půl hodiny. Málokdo by během pravděpodobně nejteplejšího letního dne ochotně smažil hranolky za třicet korun. Marek ovšem není příliš trpělivý a rozhodne se celý proces urychlit: “Kdy to konečně bude?“ ptá se mile paní majitelky.
“Až to bude, tak to bude,“ odsekává mu naopak ona velice nemile. Marek ovšem s touto odpovědí není příliš spokojený. A pro jistotu svojí otázku ještě přibližně třikrát zopakuje.
Poté se znovu koukne do jídelního lístku a odhalí nečekanou věc: “Oni tu dělají i krokety!“
A rozhodne se této nové znalosti náležitě využít. Okamžitě běží za paní hospodskou a říká jí: “Prosím, mohli byste mi udělat to moje jídlo s kroketami místo brambor? Možná to bude rychlejší.“
Má velké štěstí, že paní hospodská právě nese nápoje jiným hostům, jinak by ho nejspíš hned uškrtila.
Takhle mu (a celému zbytku hospody také) jen naštvaně sdělí, že: “Takové debily, co si neumí ani objednat, ještě neviděla, a že mu donese obojí.“ Většina ostatních hostů se tváří velice vyděšeně a patrně rozmýšlí, jakým oknem by měli z hospody utéct, pokud zde dojde k vraždě. Jednoduše řečeno, není nad kvalitní marketing a péči o zákazníka.
Po hodině čekání jsme se ale oběda dočkali. Paní hospodská se nám pomstila pouze na oněch již zmíněných kroketách, které byly úplně černé, my ostatní jsme měli přibližně to, co jsme očekávali.
A po tomto malém zpestření jsme se mohli konečně vydat na Karlštejn.
 |
| Velice zábavnou součástí výletu bylo také středověké mučení kravatou. :) |
Třetí dějství (vzhůru na hrad)
Zbytek výletu již proběhl víceméně podle plánu. Dorazili jsme na hrad, natočili krátké propagační video, dali si zmrzlinu a vrátili se do Prahy. Karlštejn se za posledních deset let vůbec nezměnil.
A co ty, pojedeš na příští výlet s námi? :)
Jan Martinek, napsáno pro Kulturšok
Žádné komentáře:
Okomentovat